Pohled na vesmír na úsvitu dějin lidstva
Pohled na vesmír na úsvitu dějin lidstva.
Vůbec první poznatky, které bychom mohli považovat za astronomické, můžeme nalézt u starých kulturních národů. V Africe to byli Egypťané, v Americe Mayové, v Asii Sumerové, Babyloňané a Číňané. Obdělávání půdy společně a zemědělský způsob života obrátily pozornost na jevy, které se v přírodě pravidelně opakovaly. Také vyvstala potřeba přesnějšího kalendáře. Z přírody šlo sice odpozorovat, že když rostliny začnou kvést a oteplí se, přichází jaro a je třeba zasít, ale tento systém bylo nutno zpřesnit.
Prvním přístrojem, který bychom mohli označit za astronomickou pomůcku, byl takzvaný gnómon, přístroj na určování výšky Slunce na obloze. Jednalo se v podstatě o obyčejnou tyč, kolmo zapíchlou do vodorovného povrchu. Ve starém Egyptě se již ve 3. tisíciletí př.n.l. začaly používat k měření času sluneční hodiny. Jejich podstatnou nevýhodou bylo, že jich bylo možno používat pouze přes den. Egypťané také vyvinuli poměrně přesný kalendář, neboť bylo nutno předvídat záplavy Nilu. Sluneční rok měl 365 1\4 dne, proto se každý čtvrtý rok začátek roku posunul o den. Příprava kalendáře byla hlavním úkolem astronomie, další úlohu sehrála při navigaci. Pomocí hvězd se navigovali nomádi obývající horní Egypt. Astronomická orientace se dodržovala při stavbě důležitých objektů, např. pyramid.
I astronomie v Číně měla vysokou úroveň. V roce 2461 př.n.l. Číňané poprvé zaznamenali konjunkci planet, i když je možné, že jev později vypočítali. Znali natolik dobře pohyby slunce po obloze, že byli schopni předpovídat zatmění Slunce i Měsíce, např. v roce 1361 př.n.l. poprvé pozorovali zatmění Měsíce, r. 1216 př.n.l. zatmění Slunce. V té době také čínský vědec Ču-Kong určil s obdivuhodnou přesností sklon ekliptiky k rovníku. V té době už byl čínský kalendář založen na roku s 365 1\4 dny a vědělo se, že Měsíc střídá své fáze po 29,5 dnech. V Číně byl též sestaven první hvězdný katalog, obsahující 809 hvězd. Hlavní podíl na tomto katalogu je připisován astronomovi Ši Šenovi.
V Mezopotámii byla v 8. století př.n.l. zavedena pravidelná astronomická monitorovací služba, která se udržela až do poloviny 3. stol.př.n.l. Nejstarší spolehlivě datované pozorování úplného zatmění slunce se uskutečnilo 15. 6. 763 př.n.l. Babylonští astronomové byli ve svých měřeních velmi přesní, dokázali polohu nebeských těles určit s přesností na 6 úhlových minut. Největším úspěchem bylo však určení periodicity zatmění Slunce a Měsíce (tzv. Saros). Z přibližně 7. století př.n.l. pochází nejstarší známá učebnice astronomie - Mul Apin. Obsahuje seznam dvojic hvězd, ze kterých jedna zapadá v době východu té druhé.
I když příspěvek k rozvoji astronomie všech výše zmíněných národů je nezanedbatelný, teprve Řekové přivedli astronomii na vyšší úroveň. Převratné bylo zejména to, že již nešlo o pouhé pozorování a zaznamenávání nebeských jevů, ale také snaha o jejich systematický výklad. Anaximandros jako první formuloval geocentrickou představu. Podle ní je Země centrálním tělesem celého vesmíru. Pythagoras, nejspíše jako první, vyslovil myšlenku, že Země je koule nacházející se uprostřed vesmíru. Různé vlastnosti hmoty se snažil objasnit pomocí čísel. Anaxagoras z Klazomén se domníval, že Slunce je žhavý kámen, větší než Peloponés.
Rozvoj astronomie v Řecku, ale později i v celé Evropě významně ovlivnily myšlenky génia starověku Aristotela. Ten uspořádal všechny tehdy známé poznatky do ucelené teorie. Země se v jeho systému jevila jako nehybný bod, centrum celé soustavy, okolo které obíhaly na kruhových drahách na koncentrických sférách Slunce, Měsíc a pět tehdy známých planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn). Nejvzdálenější od Země byla sféra nehybných hvězd. Pohyb Země kategoricky vylučoval, neboť pak by musel být pozorován protisměrný pohyb hvězd, což se nestalo. Aristotelovy myšlenky ovlivnily astronomii téměř na dvě tisíciletí. Alexandrijský astronom Hipparchos sestrojil nové, přesnější přístroje. Ze svých pozorování vyvodil, že planety se pohybují po malých kružnicích - tzv. epicyklech, jejichž středy se pohybují po mírně excentrických velkých kružnicích - deferentech.
Klaudios Ptolemaios skloubil dohromady všechny poznatky své doby. Přijal Aristotelův návrh Země jako střed vesmíru, stejně jako Hipparchovu představu o pohybu planet po epicyklech. Na těchto základech a na základech svých pozorování sestavil tabulky pohybu planet, které umožňovaly vypočítat polohu planety na obloze v libovolném čase. Ptolemaiova geocentrická soustava přetrvala až do 16. století.
Po zániku alexandrijského vědeckého střediska v roce 391 n.l. zdejší vědci emigrovali do Sýrie a Íránu. Centrum astronomie se začalo pozvolna přesouvat do arabského světa. Evropu čekal temný středověk.